Samotářství

Jak člověka – samotáře poznáte

Celkem jednoduše. Pokud se vidíte poprvé a neznáte se, téměř si nevšimnete, že tam někdo takový byl. Při prvních potkáních nevěnujete jemu pozornost. Když se vidíte delší dobu, pomalu začínáte objevovat toho člověka.

Většinou se chová klidně, není středem pozornosti a málokdy ho uvidíte se smát. Bývá to introvert. Je rád i za drobnost toho dobrého.  Nerad se předvádí a nemá rád, když se mu někdo posmívá – právě, že například tomu, že nemá přátele. Nedokáže se plnohodnotně bránit.

Co si samotář přeje

Nebýt sám. To je většinou jeho přání. Snaží se to změnit, ale zjistí, že to je jak kdyby měl posunout autobusem.  Čím déle to bude zkoušet sám a nikdo mu nepomůže, tím bude slabší. Až to může špatně skončit.

Co samotář cítí

Zvenčí se zdá, že vůbec nic. Možná mívá „kamenou tvář“, ovšem je to veliký omyl. Jsou velmi citliví, mnohdy i více, než dva lidé dohromady. Nicméně ve svém nitru cítí úzkostlivé prázdno. Jejich duše vzlyká nad tímto osudem. Často propadají depresím. Touží po přátelství nebo lásce. Chtějí se obejmout, dotýkat, být někomu věrný, radovat se. Ale v jejich duši je veliká trhlina. A tu může zašít pouze další človíček. Sami by to vůbec nezvládli anebo těžce. Ta trhlina se s přibývajícími roky prohlubuje. Život pro ně přestává být hlavní prioritou. Nemají pro koho žít. Někdy si i pro svůj stesk život vezmou.

Jak se k samotáři chováme

Většinou se k samotáři blížíme s odstupem. Myslíme si o něm, že není žijícím člověkem. Neusmívá se, je tišší, „nejeví velké známky života“. Připadá nám soběstačný. Klademe si otázku – „proč bychom se s někým takovým „nikým“ měli přátelit, přeci nám to nic nepřinese.“ Ovšem netušíme, že toto většinou samotář ucítí.

Jak se k samotáři máme chovat

Nejlepší léčbou by bylo přátelství, či později i více. Je rád, když ho někdo pobídne i k sebemenšímu objevu toho, co nezažil. Když si myslí, že někde by se kamarád mohl najít, i krátký a milý pohled do očí mu pohladí jeho duši. Neměli bychom ho pomlouvat, také má svá práva, ale ty se mu bohužel odepírají. Pokud je to tišší typ, měli bychom s ním začínat krátké konverzace a postupně je rozvíjet. Občas mu můžeme říci nějaký vtip, ovšem pozor na jeho téma.

Pocit autorky článku

Mé samotářství začalo už ve školce, které trvá až dodnes. Dobře znám chvíle, kdy mi je úzko a nikdo okolo mě není. Musím se se vším vypořádat sama. A přesně to mě na samotářství zneklidňuje nejvíce. Nemohu nikoho obejmout, dotýkat se, svěřit se. Ovšem někdy si říkám, že je lepší být sám. To, že se vypořádávám se vším sama, mě dělá silnější, ovšem zároveň i slabší. Ráda bych se s někým radovala, i s jedním dobrým kamarádem, který by byl věrný, milý a ochotný.  Často mívám nedobré nálady a potápím se ve vlastních pocitech. Říkám si: „Přijde někdo, či z miliard lidí se nenajde jediný človíček? Budu sama ještě hodně dlouho? Po jakou dobu ještě, celý svůj život?“ A pomalu se smiřuji s tím, co život přinesl, i když těžce. Kéž by…

Jednou jsem pravila: „Nevím, jestli se mám smát tomu, že se mi chce brečet. Ale to je jediná radost, na kterou se mohu v životě spolehnout.“