Nenávist

„Co je to nenávist?“

Jednoduše řečeno, je to pocit, díky kterému nejsme rádi vedle někoho, ke kterému ji chováme. Měla-li bych to více rozebrat, toho člověka, kterého nesnášíme, u té opravdové nenávisti, nechceme ani vidět a pokud ho přeci jen uvidíme, pocítíme nějaké rozrušení a někdy si to ani neuvědomíme. Ač k jinému člověku se chováme dobře, zde to bývá naopak a nejsme k němu nijak vřelí. Přiblíží-li se nepřítel, snažíme se z jeho dohledu zmizet. V každém jeho přiblížení, hledáme něco špatného, i když někdy to myslí dobře, ale nejsme schopni toto přes bariéru poznat.

„Ke komu nenávist chováme?“

Nejčastěji k tomu, kdo nám ublížil. Jsou různé typy nenávisti, záleží na tom, kde vznikne, ovšem vždy platí, že toho člověka nemáme příliš rádi. Jiné je, když vznikne v lásce a v přátelství, ale i z neznámého důvodu, i když ho neznáme, přesto vždy platí, že nám ten člověk ublížil. Nějakým způsobem nám škodí, například nás podvedl, řekl něco špatného, či v domnění, že jemu to udělá dobře, se nám například posmívá.

„Bylo psáno o nějakém rozrušení – o jakém?“

Když toho člověka vidíme, či jinými smysly vnímáme, právě v ten okamžik můžeme ucítit rozrušení. U každého je to jinak, u někoho nemusí být žádné, u jiného člověka naopak velmi silné. Například se nám zrychlí krevní oběh, rychleji buší srdce… Ale nemusí to být jen takové „vnitřní“ příznaky, ale i můžeme podvědomě nějak gestikulovat, dokonce i něco říkat. Můžeme zaostřit na daného člověka, být nervózní, když ho vidíme, lze i cítit napětí. Je to různé a přeci každý z nás je originál.

„Myslím si, že nikdy nebudu nikoho nenávidět. Ovšem zeptám se, jak se tomu mám vyvarovat?“

V některých situacích se tomu vyhnout prostě nejde, ale u takové „neprohloubené“ nenávisti tomu i předejít lze. V těchto případech bych doporučila, kdyby Vám někdo do oka nesedl, což se stává občas každému, nevšímejte si toho člověka. Pokud to zajde do extrému, že Vy byste pro toho člověka nehnuli ani prstem a on Vám ubližuje, nyní je vhodné nad situací zapřemýšlet. Nejvhodnější je odolávat a nepouštět si tu myšlenku příliš do hlavy. Pokud Vám to ale nejde, velice si zahráváte s osudem, ale opravdu to lehké nebývá. Musíte pro toho člověka zavřít svoji bránu na 9 západů, ovšem vždy mějte ten jeden neuzamčený! Možná totiž toho člověka napadne, že by se měl omluvit za to, co provedl. A pokud to toho člověka nenapadne, nezoufejte, ale doufejte, že jednou přijde někdo, kdo Vám pomůže na všechno zapomenout. ; ) A Vám nejbližším a k přátelům se samozřejmě chovejte vždy pěkně, je to, co máte na celý život, ale hlavně platí, žádné urychlení, vše má svůj čas a hlavně to vyžaduje rozvážnost a klid, když jste v některých situacích. Jak zde ovšem už bylo řečeno, někdy se rozchodu nezabrání.

„Neříká se mi to lehce, ale opravdu nemám v lásce jednoho člověka. Hodně mi ublížil. Potácím se ve svých myšlenkách. Co mám dělat?“

Jak to tak většinou bývá.. To když někdo měl někoho opravdu rád

Sice nevím, jaký vztah mezi Vámi byl, přesto rozeberu všechny nejčastější situace. Když se nějakým způsobem rozejdete s partnerem, bývá to nejčastější situace, kdy nenávist uhasí lásku a vzplane. Někdy ovšem ani k tomu nedojde a Vy se rozloučíte jako přátelé. Záleží na každém člověku, jaký je, jak se dokáže zachovat v určitých situacích.  V takových chvílích je nejlepší mít dobré přátele, kteří Vás podepřou. Rozhodně se hádkami a hrubostí nic nevyřeší, na to nezapomínejte. Snažte se nemyslet na to, co se stalo, dělejte něco, co Vás baví a dokáže vytrhnout z reality. Vyhýbejte se tomu, co Vám toho člověka připomíná. Vše má svůj čas a to platí ve vztazích dvojnásobně. Postupem času se budete vyrovnávat s tím, co se stalo, ale nejlépe po boku nějakých přátel. Na nějaké černé myšlenky nejraději zapomeňte. I když jste pro toho člověka žili, zažili krásné chvíle, byl to člověk, co Vám do dnů vnášel sluneční svit, vždy platí, že žádný den není tak hrozný, protože přijde den, který bude ještě horší.

V přátelství se to někdy také stane, aneb když ztratíte vše, co k němu patří

V přátelství se méně často stává, že byste toho člověka nenáviděli, ale pokud Vaše přátelství mělo ten správný, pěkný směr, i tak se to občas stane. Většinou kvůli drobnosti – ale to není ta pravá nenávist. To, že toho člověka nachvíli nemáte rádi a čas to spraví, to se stává někdy snad každému. Ale když už „jde do tuhého“, je to opravdu vážná situace, kdy se ten druhý zachoval opravdu těžce, tak se to lehce stane. Nejhorší na tom je, že když ztratíte přátele, ztratíte to, co se k přátelství patří – oporu, radost, a pocit, že vždy víte, že to tomu člověku můžete říci. I nyní platí, žádná urychlená rozhodnutí, vše s klidem. Ale je pravda, že se hledá těžko, když člověk ztratí to, co mohl mít na celý život. Je to podobné, jako v předchozím případě, přestat na to myslet, odvázat se od myšlenek. A pokud to člověk nedokáže, odrazit se od dřívějšího břehu, nemusí to dopadnout dobře. Nechtějte to tak, nechtějte skončit jako pařez v osamělém lese.  Život jde dál, čas nezastavíte, tak se, i když možná těžce, odrazte od toho břehu a pomalu plavte k tomu novému – možná Vás nějaká chvilka zas naplní elánem do života a budete nakonec rozdávat úsměv i ostatním.

Jak se to stává jen někdy.. To, když Vás cizí člověk provokuje

A nyní rozeberu poslední situaci, ke které dochází nejméně, i když přeci. Vy a člověk Vám neznámý. (Nemyslím, že byste ho viděli poprvé, ale pokud je například vaším kolegou.)

Ve škole se někdy stává, že někdy někoho provokuje. Asi každý z nás slyšel nějaké ty „vtipné“ komentáře na naši osobu. Každému někdy někdo padne do oka a někdy například ne. To je normální, ale není to důvod, proč bychom ho měli nenávidět. Nic nám nedělá, pouze je nám nepříjemný. Nevyhledáváme jeho společnost, on naši také ne, tak je to vlastně i „správně“. Někdy mě nadchne, jak například mé spolužačky prohlašovali „nenávidím toho člověka“. A to i při tom, když ho vůbec neznali. Ale, ale, kdepak to jsme. Takovéto dětinsko – puberťácké komentáře vlastně nemívají žádnou váhu.  Ale kdyby přece, kdyby Vám někdo opravdu hodně ubližoval, (tj. velké ponižování, šikana a podobně) tak je velmi důležité zakročit. Mimo to, ubližováno nemusí být jen slabým, ale i silnějším, co zrovna například nenosí zrovna boty za 1000,- Kč, či tomu, který toho příliš nenapovídá. V těchto případech bývá typické, že oběť se bojí něco říci a to hlavně proto, že nemá odvahu, či nemá ani komu. Pokud se nic nezmění, oběť bude každou chvílí slábnout především po psychické stránce. Správné by bylo, kdyby se toho člověka někdo zastal, například třída jako celek. To se ale často nestává. Ale nejjednodušší, i když pro ubližovaného člověka těžký způsob by byl, aby to někomu řekl. Ale abychom se vrátili k tématu, i v takovýchto případech lehce vzplane nenávist. Zas platí jako v předchozích případech to, že se máme snažit zapomenout na to, co se událo a jít dál a doufat, že nám to někdo pomůže zapomenout.

V práci to bývá i podobné, tam občas také někomu ubližuje, až na ten fakt, že to jsou už dospělí lidé a Ti jsou dětem příkladem. Mohli by se někdy nad sebou zamyslet, když někomu ubližují. I nyní platí to samé, říci to někomu, aby člověk byl silnější, věděl, že má oporu. A také, zas se snažme zapomenout na to, co bylo, i když to nebývá lehké a snažit se nad tou věcí povznést.

„Jaký názor má autorka článku?“

Mám toho nejspíše ještě hodně před sebou, mnohé jsem ani ještě nezažila a mohu říci, že o to ani příliš zájem nemám. I když nejspíše i já mám sama s nenávistí malou zkušenost, ubližovala mi taková parta lidí, naštěstí je to dávno za mnou. Doufám, že do mého života přijde někdo, kdo mi pomůže na tu událost zapomenout, i když vzpomínky máme na celý život, i kdyby jen se ta situace zastínila, bylo by to fajn. Rozhodně platí, že je lepší mít někoho rád, než opačně. A pokud má být napsán v tomto odstavci můj názor… Celý článek je můj názor, psán podle mého mínění, osobnosti a myšlenek.

„A co by autorka chtěla naposledy povědět?“

Přemýšlela jsem delší dobu, než mě napadlo toto téma. Byla bych ráda, kdybyste to nebrali až zas tak vážně, psala to náctiletá holka, co nemá tolik zkušeností, ale nějaké ty názory snad ano. Hlavní důvod, proč jsem napsala tento článek, byl proto, že jsem si vzpomněla na jednu chvíli v mém životě, která není příliš krásná. Možná Vám to něco objasnilo, možná ne, pro někoho to byl „cár papíru“ a pro jiného zas obsáhlý text. Není možné napsat článek pro všechny tvory na světě, ale tak jsem se pokusila alespoň pro jednu skupinu, i když vím, že celkem dosti malou. Ale alespoň, že tak. Děkuji Vám za pozornost, pokud jste to dočetli až sem.

A poslední moji větou k tomuto tématu je: „Jsme jen lidé, ale když se budeme snažit, můžeme být pro někoho i něco více.“